Když jsem si posadil svou malou, roztomilou a inteligentní seniorku z literárního klubu na klín, začala si tam sedat každý den.

Jednoho dne byla židle z literárního klubu zapůjčena jinému klubu a zbyla jen jedna židle. Sho a Yuzu se o zbývající židli lehce pohádají, každý chce, aby si sedl ten druhý. Jejich laskavost je drží v patové situaci, dokud Yuzu nakonec nepřesvědčí Shoa, aby si sedl sám. Sho se cítí provinile, že sedí sám, ale pak dostane nápad: „Co kdybych se já stal židlí a Yuzu-senpai si sedla na můj klín?“